Nástroje realizace udržitelné spotřeby a výroby

K praktické realizaci udržitelné spotřeby a výroby mohou být využity nejrůznější postupy a nástroje. Základním způsobem je můžeme rozdělit podle úrovní, na které působí v podniku: řídící úroveň, informační úroveň (systémy řízení) a fyzická úroveň (procesy – efektivní využívání materiálů a energií; produkty a jejich životní cyklus).

Reaktivní vs. proaktivní přístup

Začněme krátkým historickým pohledem na problematiku řízení kvality a souvisejících nástrojů jeho realizace.

V euroatlantické oblasti byla tato oblast původně vnímána jako záležitost pracovníků odpovědných za kvalitu (jakost), kteří měli za úkol ověřovat dodržování standardů jakosti. V Japonsku ale přišli s novým přístupem: Objevili, že kvalita je především záležitostí komunikace a vztahu se zákazníkem a revolučním způsobem změnili svůj přístup k jejímu řízení a zavedli princip stálého zlepšování. Získali tak konkurenční výhodu nad svými protějšky v USA a v Evropě, a ti tak byli nuceni japonské inovace v oblasti řízení kvality převzít. Dnes je původně japonský přístup základem řízení kvality ve všech vyspělých podnicích a nikoho nepřekvapí, že určujícím je přitom vztah se zákazníkem a že za řízení kvality jsou odpovědní všichni pracovníci podniku.

K podobné „revoluce“ ve změně přístupu k řízení, jaká se odehrála na poli kvality, v současnosti dochází na poli udržitelné spotřeby a výroby.

Pokud se podnik v oblasti odpadu či znečištění stále ještě řídí pouze tím, co mu nařizuje zákon, a čeká s příslušnými aktivitami až na legislativní požadavky anebo pokud je v podniku za řízení materiálových a energetických toků stále ještě zodpovědný pouze ekolog či energetik, je velmi pravděpodobné, že konkurence takový podnik již předešla.

Systémový pohled

Udržitelná spotřeba a výroba umožňuje podniku řešit konflikt mezi žádoucími a nežádoucími dopady jeho činnosti. Jednotlivé nástroje a postupy mu pak pomáhají realizovat příslušné aktivity co nejefektivněji. Mění přitom jeho chování a struktury, které toto chování určují. Inovace jsou dnes stále komplexnější a zasahují celý podnik. Při plánování, jak uspořádat sbírku nástrojů USV, se proto musíme podívat na podnik celostně a systémově.

Každý systém má základní tři úrovně, které lze přirovnat například k systému nám nejbližšímu, tedy k nám samotným:

  1. řídící úroveň (hlava – naše hodnoty, cíle a strategie)
  2. informační úroveň (nervový systém – informační toky)
  3. fyzická úroveň (tělo – výkonný aparát)

Tyto systémové úrovně lze identifikovat u každé organizace a tedy i u podniku:

  1. řídící (strategická) úroveň (hodnoty, cíle a strategie)
  2. informační úroveň (systémy řízení)
  3. fyzická úroveň – výrobní procesy
  4. fyzická úroveň – produkty

Pro schematické znázornění jednotlivých systémových úrovní můžeme využít tzv. pyramidu řízení. Základnu pyramidy tvoří hodnoty a cíle, na kterých podnik stojí (tj. řídící úroveň), a pokračuje přes informační úroveň až na úroveň fyzickou (výrobek nebo služba jako výstup činnosti podniku).

Níže je zobrazena pyramida řízení i s příklady nástrojů USV přiřazených jednotlivým systémovým úrovním, na které působí:

Pyramida___zen__-_n_stroje

Z hlediska účelu, resp. bezprostředního výsledku, jež aplikace nástrojů USV přináší, dále rozlišujeme nástroje regulační (účelem je snížení negativních vlivů podniku na životní prostředí), informační (slouží k získávání a/nebo poskytování informací) a vzdělávací (např. školení).

Vznik a podpora nástrojů udržitelné spotřeby a výroby

Jednotlivé nástroje USV vznikaly jako reakce podniků na požadavky zainteresovaných stran a tlaky konkurenčního prostředí – „zvyšujte produktivitu, chraňte zdraví pracovníků, zvyšujte zisk, dodržujte přísnější limit pro znečišťování vod, rozšiřujte trhy, snižujte výrobní náklady“ apod. Účelem nástrojů USV v podniku tedy je – a historicky bylo – zlepšování pozice podniku na trhu (zvyšování jeho hodnoty).

Vzhledem k uvedenému nepřekvapí, že tvůrcem nástrojů USV byla vždy nejprve soukromá sféra, a to většinou ve spolupráci s institucemi z oblasti vědy a výzkumu. To je také důvod, proč se tyto nástroje někdy nazývají „dobrovolnými nástroji“ (byly vyvinuty a realizovány soukromou sférou dobrovolně, nad rámec legislativních požadavků).

Teprve v následujícím sledu jsou některé nástroje USV přejímány a podporovány i veřejnou sférou jako efektivnější alternativa k „donucovací“ strategii kontroly a řízení. Některé nástroje se postupně dokonce mohou ocitnout na seznamu povinných požadavků – např. energetický audit.

Podobným způsobem jsou nástroje USV promítány do obchodních standardů – viz příklady podpory nástrojů USV ve standardech ISO:

Pyramida___zen__-_ISO

Nástroje udržitelné spotřeby a výroby

V dalším textu si stručně charakterizujeme nástroje USV na jednotlivých úrovních pyramidy řízení – tj. na úrovních strategií, systémů, (výrobních) procesů a produktů, a to tak, aby čtenář získal základní, obecné informace o jejich možné aplikaci.

Nástroje zaměřené na řídící úroveň pyramidy řízení a na zainteresované strany

Vše se odvíjí od zájmů zainteresovaných stran, jejich hodnot a cílů, očekávání a postojů. Pro podniky je proto stále důležitější komunikace s lidmi, kteří jeho fungování nějak ovlivňují anebo mohou ovlivnit (ať už pozitivně či negativně).

Hlavním nástrojem USV působícím v této strategické (a pro fungování organizace určující) oblasti pyramidy řízení je společenská odpovědnost (CSR – Corporate Social Responsibility).

Na rozdíl od aspektů řízení podniku, položených v pyramidě řízení výše, se o společenské odpovědnosti více diskutuje až v posledním desetiletí. Zatímco například norma ISO 14001 pro systémy environmentálního managementu byla vydána již v roce 1996, standard ISO 26000 (Pokyny pro oblast společenské odpovědnosti) spatřil světlo světa až v roce 2010.

Nabízí se otázka: Proč přichází společenská odpovědnost poslední, když by se s ní naopak mělo začít jako první?

Je pravda, že čím více jdeme do základů pyramidy řízení, tím jsou jednotlivé úrovně více určující. Zároveň je však obtížnější je měnit, neboť jsou subjektivnější, hůře měřitelné a uchopitelné a jen obtížně na ně lze použít zaběhnutý „inženýrský přístup“.

Teprve postupem času také dochází k tomu, že pro stálé zlepšování je nezbytné dobře definovat a sladit relevantní cíle podniku, které vycházejí právě ze zájmů zainteresovaných stran. Dříve byly tyto zájmy podnikům zprostředkovány především pomocí legislativy, dnes dospíváme k poznání, že pro další zlepšování je často nezbytné přejít na tzv. „dobrovolnou“ / neregulovanou bázi.

Nástroje zaměřené na systémy (informační úroveň)

Pokud jsme si na řídící úrovni rozmysleli, co chceme dosáhnout a jakou zvolíme strategii (související hodnoty, priority a cíle můžeme zformulovat ve formě politiky), musíme umět převést naši politiku do praxe. K tomu v systému slouží jeho informační úroveň, na kterou se primárně zaměřují standardizované systémy řízení, jako je například ISO 9001 (systém řízení kvality) a ISO 14001 (systém environmentálního managementu).

Standardy nepředepisují, co má podnik mít ve své politice (i když určité základní požadavky se zde mohou objevit) a jaká konkrétní opatření má realizovat. Standardy jsou tu proto, aby podniku umožnily jeho unikátní politiku definovanou na řídící úrovni efektivně naplňovat na úrovni fyzické.

Systémy řízení mají mezi nástroji USV jedno výsadní postavení: Propojují řídící a fyzickou úroveň systému. Zajišťují tak vertikální propojení v pyramidě řízení, které je nezbytné pro její efektivní fungování i pro řízení změn.

Zkušenost z odděleného zavádění nástrojů USV působících na různé úrovně podniku ukázala, že pro jejich efektivní fungování je nezbytné, aby byly v podniku formalizovány alespoň vybrané prvky systému řízení.

Certifikovaný vs. necertifikovaný systém řízení

Standardy ISO, kterými jsou jednotlivé typy systémů řízení upraveny, umožňují kromě zavedení vlastního systému také certifikaci třetí, nezávislou stranou (certifikačním orgánem). Musíme si však uvědomit, že důležitý je především efektivní systém řízení, nikoli na zdi visící certifikát dokládající formální zavedení systému.

Standardizace a certifikace tak mohou být pro účinnost systémů řízení paradoxně i hrozbou. Pokud totiž podnik zavede standardizovaný systém pouze formálně (aby měl na zdi „certifikát“, který od něj stále častěji požadují zákazníci), systém nepřináší přidanou hodnotu, kvůli které vznikl: politika na řídící úrovni ani nástroje na realizační úrovni nejspíš nebudou efektivní a podnik tak ztrácí příležitost, výhodu i peníze.

Přechod na úroveň procesů a produktů

Přechodem na úroveň procesů a produktů se dostáváme na fyzickou úroveň systému. Teprve tady si na věci „můžeme sáhnout“. Nositeli problémů (dopadů na životní prostředí) jsou konkrétní a měřitelné materiálové a energetické toky, se kterými jsou svázány i toky finanční. Tady vznikají ztráty, tady se můžeme dopátrat jejich příčin – a tady vznikají i úspory.

Bylo by však chybné se již od začátku zaměřit pouze na fyzickou úroveň, neboť – jak bylo popsáno –předešlé dvě úrovně určují, co a proč se v procesech a na úrovni produktů děje. Bez jejich zohlednění bude dělat praktik třeba i velice dobře „špatné“ věci.

Nástroje zaměřené na procesy

Oblast procesů je nejvíce regulovanou (a stále častěji až přeregulovanou) úrovní pyramidy řízení. Je to dáno historickým vývojem a snadnou regulovatelností výrobních procesů (emisní limity apod.). Tato situace přetrvává i přesto, že hlavní dopady na životní prostředí už často nejsou generovány ve výrobních procesech, ale v ostatních fázích životního cyklu produktů. (Jako příklad si můžeme uvést automobily nebo domácí spotřebiče, jejichž největší environmentální dopady – emise do ovzduší, resp. spotřeba energie – jsou generovány ve fázi jejich užívání.)

Díky silným regulačním a konkurenčním tlakům se v oblasti procesů vyvinula řada nástrojů USV, z nichž některé jsou staré již 30 let (čistší produkce). Tyto nástroje mají jeden společný rys: Všechny nástroje USV zaměřené na procesy se snaží řídit materiálové a energetické toky (a související finanční toky) tak, aby docházelo k co nejnižším ztrátám a co nejvíce vstupů se přeměnilo na žádoucí produkt a aby nebyly zbytečně používány rizikové materiály.

Nástroje zaměřené na produkty

Na dvě základní strategie udržitelné spotřeby a výroby, tj. náhradu a zvyšování účinnosti, se zaměřují i nástroje USV orientované na produkty. Jejich další charakteristikou je zaměření na celý životní cyklus produktu – tj. od fáze těžby surovin, přes fázi výroby až po užívání produktu a konec jeho života (likvidace, recyklace apod.).

Stále více dopadů na životní prostředí je generováno v jiných fázích než ve výrobní fázi životního cyklu. Regulátoři (vlády) z toho byly zprvu bezradné, ale i ony už dnes hledají způsoby, jak se zabývat tím nejdůležitějším – životním cyklem výrobků a služeb. Projevilo se to například zákonem o obalech, povinným štítkováním elektrospotřebičů anebo přijetím směrnice o ekodesignu.

Zásadou ekodesignu by mělo být heslo: „Nenavrhujte produkty ale životní cykly“. Ale jak toho konkrétně dosáhnout? Jak navrhovat životní cykly lépe než konkurence? Především tak, že lépe poznáte dopady na zájmy zainteresovaných stran v celém životním cyklu vašeho produktu. Tím můžete své konkurenty předejít.

Tím jsme se dostali zpátky k zainteresovaným stranám. Podnik na ně působí především svými produkty (díky zájmu o tyto produkty může vůbec existovat). Zainteresované strany však budou stále více oceňovat takové produkty, které budou minimalizovat negativní dopady v celém životním cyklu.