Proč se zabývat udržitelnou spotřebou a výrobou?

Uplatňování postupů udržitelné spořteby a výroby (USV) vede k žádoucí maximalizaci pozitivních a minimalizaci negativních dopadů ekonomických aktivit na zájmy lidí, tedy k naplnění našeho společného cíle. Pro podnikatelské subjekty přestavuje USV nástroj konkurenceschopnosti, který jim přináší snížení nákladů a rizik podnikání, ale i rozšíření trhu anebo nové podnikatelské příležitosti.

Co je udržitelná spotřeba a výroba?

Udržitelná spotřeba a výroba (USV) je koncept, který hledá řešení základního konfliktu, se kterým se všichni setkáváme v našem každodenním životě:

  • chceme produkty (výrobky a služby), které nám nabízí moderní společnost, ale
  • nechceme negativní dopady na kvalitu našeho života, které jsou při zajišťování těchto produktů generovány (znečištění, nedostatek prostoru, negativní zdravotní a sociální jevy apod.).

V kontextu uvedeného můžeme USV definovat jako „produkci a používání služeb a výrobků, které uspokojují základní potřeby společnosti a zlepšují kvalitu života, zároveň však minimalizují spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci odpadů a škodlivin v průběhu jejich celého životního cyklu tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací.“ (Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby České republiky, Planeta 4/2005, Ministerstvo životního prostředí)

Dříve problém nechtěných dopadů ekonomických aktivit řešil stát, který odpovídá za vytváření zdravých životních podmínek. Soustředil se přitom na regulování výrobních procesů a byl v tom velmi úspěšný – množství i nebezpečnost produkovaných odpadů a znečištění vypouštěného podniky se tímto přístupem podařilo podstatně snížit.

Na druhé straně jsou dnes podniky v této oblasti „přeregulované“ a často realizují neproduktivní nápravná opatření tam, kde by byla pro ně i pro společnost přínosnější prevence. A právě prevence je jedním ze základních principů USV.

Pozitivní a negativní dopady produktů

Podniky aplikují preventivní postupy především proto, že jsou důležitým nástrojem konkurenceschopnosti, přinášejí snížení nákladů a rizik podnikání, ale i rozšíření trhu anebo nové podnikatelské příležitosti. Přístupy a nástroje, které udržitelná spotřeba a výroba využívá tak vznikají především z potřeby výrobců, kteří jsou často i jejich tvůrci. Tyto přístupy se proto nazývají „dobrovolné nástroje“ či „dobrovolné přístupy“. Tento termín má nástroje USV odlišit od nástrojů vnucovaných podnikům v oblasti ochrany životního prostředí anebo udržitelného rozvoje legislativou.

Zatímco regulace se stále zaměřuje především na výrobní procesy, těžiště negativních dopadů ekonomických aktivit na životní prostředí se často přesunuje do jiných částí dodavatelsko-odběratelského řetězce, anebo lépe „životního cyklu“ produktů: do oblasti těžby surovin či výroby materiálů a především pak do oblasti spotřeby, ale i „dožití“ produktů.

Pozitivní dopady ekonomických aktivit na kvalitu našeho života způsobují poskytovatelé služeb a výrobci. To je celkem zřejmé – jsou to oni, komu za ně platíme.

Kdo ale způsobuje negativní dopady spotřeby na životní prostředí? Je to výrobce produktu způsobujícího znečištění, anebo ten, kdo jej užívá (spotřebitel)? Intuitivně by se chtělo říci, že spotřebitel. Jenže ten má volbu omezenu existující nabídkou a o dopadech na životní prostředí rozhoduje především design produktu, který určuje výrobce.

V této souvislosti se hovoří o tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce (extended producer responsibility) za dopady jeho produktů v celém jejich životním cyklu (během užívání, po dožití, ale i ve fázi získávání surovin a výroby materiálů, ze kterých je produkt vyroben). I sem zasahuje svou regulací stát (například povinný zpětný odběr vyřazených výrobků anebo podpora recyklace), tato oblast je ale zároveň největší příležitostí pro získání konkurenčních výhod prostřednictvím USV.

Kde najdeme potenciál ke zlepšování?

Ačkoliv jsme si uvedli, že negativní dopady ekonomických aktivit se často přesouvají z fáze výroby do jiných fází životního cyklu produktů, lze potenciál pro zavádění ekonomicky i environmentálně efektivních (tzv. eko-efektivních) opatření stále nalézat i ve výrobních procesech (resp. procesech poskytování služeb).

Manažeři podniků často argumentují tím, že již veškerý potenciál prověřili, vše zauditovali a zoptimalizovali, sledují vývoj nejlepších dostupných technik a obratem je zavádějí – jinými slovy, že v procesech už nemají co zlepšovat.

Ano – v důsledku rostoucí konkurence a tlaků na zvyšování produktivity je potenciál eko-efektivních opatření v podnicích využíván stále více. Zároveň však průběžně roste. Na trh se dostávají nové techniky, postupně klesají jejich ceny a často naopak rostou ceny vstupů (energie, surovin, materiálů apod.). Opatření, jež se ještě včera jevila jako drahá a ekonomicky nevýhodná, se dnes stávají dostupnější a jejich zavádění přináší podnikům kýžené efekty.

Inovace procesů a produktů jdou ruku v ruce s inovacemi na úrovni systémů řízení. Objevují se nové strategie. Zájmy, o kterých dříve nikdo ani nevěděl, najednou významně ovlivňují trh. Roste význam komunikace. Pro budoucí konkurenceschopnost se v technologicky stále vyrovnanějším prostředí stává klíčovou otázka, jak podniky dokáží využít tvůrčí potenciál svých pracovníků.

Pouze nové technologie nestačí

Mnozí jsou přesvědčeni, že klíčem k udržitelné spotřebě a výrobě je rychlý rozvoj vědy a techniky, nové a účinnější technologie. Tak jako technologie vyčistily naše ovzduší a vodu v řekách, mohou nám zajistit i nevyčerpatelné zdroje energie anebo čistá paliva.

Do tohoto konceptu zapadá i stálé zvyšování účinnosti výrobních procesů a optimalizace produktů, diskutované v předcházející kapitole. S méně vstupy (materiály a energií) jsme schopni docílit stejný anebo větší ekonomický efekt. Dosahujeme tak nejen většího zisku, ale zároveň snižujeme negativní dopady na životní prostředí.

Například auta jsou schopna nás se stále menší spotřebou paliva přepravit na stále delší vzdálenosti a produkují přitom stále méně emisí na ujetý kilometr.

Nové technologie přinášejí nové možnosti a zvyšují účinnost, a to často významně, někdy i skokově. Zvyšování účinnosti je však zároveň příčinou tzv. efekt odrazu (rebound efect), kdy jsou dosažené pozitivní efekty zčásti anebo i zcela znehodnoceny tím, že se zvýší celková spotřeba a tedy i zátěž.

Jako příklad nám mohou opět posloužit automobily. Jejich produkce a spotřeba neustále roste a i přes popsané zvyšování jejich účinnosti negativní dopady způsobené automobilovou dopravou celosvětově narůstají.

Nové technologie, přinášející pozitivní dopady na životní prostředí, mohou tedy díky efektu odrazu zároveň způsobovat i negativní dopady, které ty pozitivní znehodnocují.

Toto poznání může být zdrojem nových řešení a nových podnikatelských záměrů, které vedou k předejití konkurence. I na tuto oblast se zaměřují praktické nástroje udržitelné spotřeby a výroby, které nahrazují poskytování výrobku alespoň částečně poskytováním služby (Product – Service System), vycházejí z potřeb, které má daný produkt uspokojit (Consesnsus Design) anebo vycházejí vstříc novým vzorcům spotřeby a výroby (Sustainable Lifestyles).